Příchuť života na ostrově

Ne všichi moji krajané přijeli do UK s nadšením, protože je vzrušovala představa života v jiné zemi a chtěli poznat něco nového.Tak tomu nebylo ani v příběhu pana Jaroslava, učitele základní školy. Je mu 39 let a v UK žije dva roky. V Čechách po rozvodu přenechal byt manželce a chtěl začít znova. Nebylo to snadné. Rozvádět se nechtěl, ale jeho žena chtěla mít vlastní děti. Zklamání, posit osamění a život v podnájmu mu začaly přerůstat přes hlavu. Hledal místo na škole v jiném městě. A stále častěji trávil čas s kamarády v hospodě. Podařilo se mu v alkoholovém opojení dorazit i do školy a výpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Zabalil batoh a na pár dní odjel za kamarádem do UK. A tady spolu vymysleli, že pro Jaroslava bude dobré, když zůstane.Bylu mu to v podstatě jedno. Nějaký čas však neměl práci a to už jedno nebylo. Jaroslav zmobilizoval všechny své síly a postupně pracoval na několika místech.  Na místech, o které by v Čechách ani nezavadil. Nejdříve ve firmě, která balila ovoce, pak ve firmě, která zpracovávala kuřata a nakonec na pile. Měl sice plat, který byl větší než v Čechách plat učitele těsně před důchodem, ale tento fakt fungoval jako motivace jen dočasně. Ztráta povolání učitele velmi narušila jeho identitu. Svoji situaci viděl jako katastofickou prohru. Cizí země a práce, která ho pokořovala.Setkali jsme se v denním centru pro postižené děti, kde se Jaroslav zajímal o práci dobrovolníka. Tu sice nedostal, ale naše setkání nebylo zbytečné. Jaroslav přijal možnosti pro změny ve svém životě. V sočasné době studuje kurz, který jsem mu doporučila. Je rád, že kurz není v anglickém jazyce a jeho plány do budoucnosti nabývají  stále konkrétnější podobu. Je nadšený myšlenkou, že nebude muset docházet do práce, která je pro něho pouze zdrojem peněz, že bude dělat to, co ho zajímá.  A že bude moci pracovat v UK, v Čechách, popřípadě kdekoli jinde.